Nejlépe to lze demonstrovat na tom, že si malý chlapeček ze všech hraček nejvíce všímá vláčků. Hraje i s jinými, ale vláček jednoznačně preferuje a prostě ho má rád. Když ostatní hoši hračky odkládají, nebo přímo vyhazují, on to neudělá, ale naopak, začne kupovat další. Sbírá vagóny, lokomotivy a k tomu si ještě začne stavět model železnice se vším všudy. Zde už záleží jen na vlastní šikovnosti. A když má volno od učení, stráví čas zde. U modelu. Studuje modelářské časopisy a stále se zajímá o vše, co se železnice byť jen okrajově dotýká. A když se má rozhodnout co po škole, je to naprosto jasné. Pokud má dobrý prospěch, musí zamířit na nějakou železniční školu.

Skončí buď jako strojvůdce, nebo přednosta stanice. Popřípadě bude lidem štípat jízdenky, pardon, dnes již jen načítat, ale u dráhy bude stejně. Jak psáno výše, má to zábavu na celý život. Tohle se samozřejmě netýká čistě jen železničářů, ale i jiných profesí. Takových, kde jsou zaměstnáni lidé, které práce baví a dávají do ní dokonce i něco navíc. Kupříkladu myslivci z povolání, ti jsou na tom stejně nebo většinou podobně jako mašinfírové. Ale může se to stát i u zedníků, kteří již od dětství měli rádi všelijaké stavebnice a budovali domy i třeba z toho, co k tomu nebylo vůbec primárně určeno.  

Takový už je život. Tito lidé mají svou práci jako koníček, jako zábavu a mají ji rádi. Ne každému se tohle v životě podaří. Ne každý má to štěstí. Velká většina lidí je rádo, když v pátek vypadne a jen nerada se v pondělí vrací. Kdybyste sto lidem položili otázku, zda by šli do práce, kdyby jim někdo dal stejnou částku, jakou si vydělají za měsíc, devadesát devět by řeklo, že by do práce nešlo. Není se co divit. Práce jako zábava to není hned tak často k mání.  

Jak to máte vy sami? Chodíte do práce jen proto, že musíte a že vás to živí? Nebo tam chodíte rádi.