Ve škole jsem měla kamarádku, kterou jsem potkala už od první třídy. Dokonce jsme si spolu sedli do lavice a byly jsme ty největší kamarádky. Ve všem jsme si pomáhali a byly jsme strašně spokojené, že spolu trávíme ty chvilky, tu radost, a snažily jsme se být naladěné na tu stejnou vlnu, protože takhle jsme to vždycky měly. Když jsem ale byla starší a byli jsme v páté třídě, tak najednou jsem měla pocit, že se moje kamarádka ode mě trošku více vzdaluje, protože mi připadalo, že chodí i za jinými kamarádkami, a já se přiznám, že jsem na ni i tak trochu žárlila.

Já samozřejmě chápu, že člověk si může pohlídat, s kým chce, ale mně to připadalo, že o těch přestávkách už spíše se baví s nimi, než se mnou. Říkala jsem si, že jakmile budeme starší, tak jak to bude vypadat, jestli spolu budeme ještě kamarádit, nebo ne, ale opravdu vám můžu říct, že jsme mezi sebou měly velké pouto, které měl málokdo, ale měla jsem pocit, že aby tohle nevyprchalo a nezůstaly jen vzpomínky. Samozřejmě pravdou bylo to, že až jsme byly v deváté třídě, tak moje kamarádka už se mnou ani neseděla v lavici, už seděla s jinou kamarádkou, a můžu vám říct, že jsem nikdy nezapomněla na to, jak jsme spolu seděly, jak jsme se nasmály a podobně, ale asi mi připadá, že možná jsem pro ni nebyla moc dobrá, tak šla prostě za jinými kamarádkami.

Teď už mám i po vysoké škole a můžu vám říct, že nejsem s ní v kontaktu a vůbec se nebavíme, my ani nezdravíme, když jsem ji potkala, takže říkám, že to je takové zvláštní, že vlastně si člověk někdy kolikrát něco myslí, ale to kamarádství nemusí prostě člověku vydržet, a pokud jeden člověk to v tom kamarádství prostě takhle pozmění a začne se kamarádit s někým jiným, tak je jasné, že může to kamarádství trošku vyprchat a prostě bude to trošku o něčem jiném. Ale samozřejmě vždycky mě to bude trošku mrzet, ale jsem ráda, že jsem s ní prostě seděla ty první roky mého krásného života ve škole.